Prosím vás všechny, kdo to čtete a nemáte s Anou ještě nic společného... RUCE OD NÍ PRYČ!!! Nezačínejte si s ní nic, ani ze zvědavosti ne... Z této krásné a hubené "kamarádky" se postupně vyklube zrůda největšího kalibru... Nejhorší je, že ač i já jsem podobná varování slýchala, přesto jsem na to nebrala ohled a s Anou jsem se klidně "spřátelila"... Já nemám právo nikomu nic poroučet, ale zamyslete se, protože tato varování mají opodstatnění... A co je nejdůležitější - Ana vás NIKDY ŠŤASTNÝMI NEUDĚLÁ!!! Alespoň ne navždycky... Ač se tak tváří a slibuje... Možná jen na chvíli - jako mě. Pak poznáte, jaká je doopravdy ...KRUTÁ.
Jediný, kdo však má moc nad ní zvítězit... Kdo má sílu vyrvat vás z jejích kostnatých chapadel... je Ježíš. Možná po této větě někdo už přestane číst, protože mě třeba považujete za blázna... Pro mě za mě, myslete si klidně, že jsem cvok, ale říct pravdu musím...
Ana a nakonec i Mia mě stáhla hodně hluboko do zoufalství, temnoty, bolesti... Moc dobře si vybavuji ty dny, kdy jsem klečela na záchodem, umyvadlem, ve vaně, dokonce i nad sáčky a zvracela do nich, jen aby mě rodiče nepřistihli... Už jsem neměla sílu psát ani sem. Ta hnusná bezmoc z toho, že jsem se přežrala, že jsem nedodržela Anina nekompromisní pravidla, musela ven takto bolestivou cestou... Dny, kdy se střídalo hladovění s přejídáním a zvracením. Jako prokletí v začarovaném kruhu... Já už jsem nemohla. Stala se ze mě troska. Byla jsem špinavá od blitků, s rozdrásaným krkem, bezmocná, zničená, nemilovaná, neschopná ničeho - ani vstát a jít se umýt... Já to ani nedokážu popsat. Zdá se mi to tak blízké a zároveň tak cizí... Jakobych to nebyla ani já. Pak jsem se ocitla na psychině. Avšak ani tam mi nedokázal nikdo pomoci. Nikdo mi nerozuměl a to mi vzalo veškerou naději. Tak jsem se pokusila zabít. Bohužel jsem se mylně domnívala, že moje tělo toho tolik nezvládne... Přežila jsem. Asi ten Bůh to tak chtěl, který mi byl tehdy absolutně cizí... A tehdy jsem potkala úžasné človíčky, kteří Ho znali a zvěstovali mi Jeho lásku. Jenže já o tom nechtěla ani slyšet... Až po několika měsících, co jsem se stále máchala v tomto močálu bezmocnosti, jsem teprve vykřikla k Ježíši, aby přišel a ukázal mi svou lásku... Neumím to moc vysvětlit, ale ta Ježíšova láska byla v tu chvíli přímo hmatatelná, jakoby mě, špinavou holku, objímal a vůbec se mě neštítil... nikdy jsem se necítila milovanější... Trvalo to sice ještě asi půl roku, než jsem Ježíše přijala úplně a učinila Ho Pánem svého života, ale nelituji tohoto rozhodnutí. Jenom s Ním jsem šťastná, i když stále bojuji s následky zpackaného života a psychickými problémy. Ale vím, že On tu navždy je.. Že je to někdo, kdo mě vždycky bude držet ve svých rukou, i kdybych byla sebehnusnější... Učím se Ho poznávat a vím, že touto úžasnou Láskou nemiluje jen mne, ale i Tebe a všechny a nepřeje si nic jiného, abys tuto Lásku poznal/a. A vždycky podává pomocnou ruku... Tak jako mně.
Možná si někdo z vás řekne, že jsou to akorát blbé náboženské kecy... Já nikomu svůj názor nevnucuji... Ale vzpomeň si na moje slova, až poznáš, jak hořké je, když si padneš až na dno svých sil... Vzpomeň si pak, že je tu Někdo, kdo Tě velice miluje a není Mu lhostejné, jak trpíš.
