Slyšela jsem, že mentální anorexie je nejvyšším vyjádřením lidského sobectví. Sobectví, které zachází až tak daleko, že kvůli vlastní kráse ničíme své tělo, proto je to nejspíš nejvyšší stupeň egoismu, ale zároveň takový zvláštní. Když se totiž řekne ,,sobec" všichni si asi nejprve představíme člověka, který má rád jen sebe, pro sebe žije a myslí jen na sebe. Jenže dívky pro ana většinou samy sebe rády nemají, vnímají se velmi negativně nebo mají velké problémy přijmout samy sebe takové, jaké jsou. Aby to změnily a měly se rády, uchýlí se k anorexii. Středem jejich života se potom stává jejich vlastní já. Na rozdíl však od těch klasických ,,sobečků" jsou někde v hloubi srdce moc nešťastné a toto neštěstí vyzařují i do svého okolí a ubližují jim i ostatním lidem.
Vím to sama na sobě, že to tak je. I když si uvědomuji (ať je to, jak je to), že ana je sobec, nepřestanu s ní, protože pořád doufám, že mě udělá šťastnější. Ničí mě, ale díky ní se vnímám krásnější. Dnes je Velký pátek. Ježíš zemřel, obětoval své štěstí, abychom my lidé byli šťastní. My anorektičky umíráme, abychom dosáhli v poslední chvíli svého posledního šťastného úsměvu, že jsme získali svou dokonalost, ale ostatní lidé, ti, co nás milovali, zůstávají nešťastní.
Jak se tedy rozhodnout? Je to těžké. Chceme tedy zůstat nešťastné, aby jiní mohli být šťastní?
Žádné komentáře:
Okomentovat