Slunce nebo stín?

Na zítřek se hrozně moc těším, protože dostanu in-line brusle, a tak už si jen představuji, jak se na nich proháním po parku. Vyprázdním si hlavu a nechám se unášet rychlostí, při níž mi vítr bude cuchat vlasy a vezme s sebou všechny mé starosti a trápení... Těším se na to jako malé dítě:-) Jenže je tu jeden kámen úrazu. Mamka mi dala podmínku, že mě uvidí jíst normálně. A to je něco, co se mi těžko, velmi těžko bude plnit:-( Vím, že to nedokážu. Uvědomuji si to od začátku. Jakmile jednou v životě člověk s Anou začne, už nikdy se mu nepodaří jíst bez naprostých zábran či bez hrozby, že do toho zase nespadne...bez výčitek, bez přemýšlení nad jídlem... Nikdy. Takové jsou následky. Ana už nikdy z hlavy nezmizí. Když však člověk bojuje, dá se Ana alespoň zavřít do vězení, dá se potlačit, ale navždy tam už je.