Vidět...věřit

Dnešní váha... 42,2... Nechápu, jak jsem to dokázala. Ještě tak před týdnem jsem hrozně žrala a lítala jsem až po uši v mii, ale teď jsem si dala nový režim. Ráno jím nejvíce, odpoledne už nic a váha... jde dolů. Už jsem tak blízko cíli! Jídelníčky jsem sem za tu dobu skoro nedávala, za to se omlouvám, ale někdy si na to opravdu netroufám. Hodně hřeším. Třeba dnes ráno mě ta váha tak rozrušila, že jsem se ve snídani moc neomezila - 7 kousků maminčiny piškotové buchty, což se rovná trestu - odpoledne hladovka. Uvidím, jak dopadne váha zítra, snad to nebude tak hrozné. Dosud jsem moc nevnímala, že jsem zhubla, pouze na váze to bylo vidět, ale nyní si uvědomuji, že dřív, když jsem se skrčila, na břiše se mi vytvořily 3 špeky, kdežto teď jsou daleko menší a je jich tak 4-5. A špeky na zádech a bocích, které vždycky čouhaly z kalhotek jsou taky daleko menší. Neříkám, že tam nejsou, ale prostě to není poznat. To mám ze sebe radost.

Na druhou stranu se sebou nejsem absolutně spokojená po psychické stránce. Jsem na tom daleko hůř. Alespoň hledám útěchu v tom, že dnes jsem si našla čas, abych se z toho vypsala. Jsem děsně nervózní, už mě to tolik štve, že každá maličkost mě rozbrečí. Citlivá jsem byla vždycky, ale teď jsem snad ještě víc. Všichni na mě kladou vysoké nároky a já vlastně na sebe samotnou taky...jenže je nestačím naplňovat. Klamu sama sebe. Nemám na spoustu věcí už sílu, ale málokdo tohle vidí. Vlastně bych byla ráda, kdybych se někomu mohla svěřit, aby mi pomohl, ale hrozně se stydím a mám zábrany, pokud na 100% nemám jistotu, že ten člověk mi rozumí, naslouchá mi a mohu mu důvěřovat. Ani své nejlepší kamarádce, kterou mám vlastně jednu, jsme se takhle nikdy svěřit nedokázala. Ještě že existují blogy a deníky. Někde kde může člověk zůstat v anonymitě. Mrzí mě, že přidělávám starosti mamce a bojím se, že když přijde na to, že jsem zase zhubla, bude zle. Ale nedokážu to zastavit. Chci dorazit k té 40. Prostě chci dosáhnout cíle!